Jako malá jsem milovala chodit na návštěvy. Zajímalo mě, jak mají lidé zařízené své domovy. Co mají vystavené, co schované, co je na očích a co jen tak mimochodem přítomné. Vázičky, sošky, drobnosti, drahé věci i zbytečnosti sesbírané při procházkách nebo přivezené z dovolené. Knihy, sešitky, propisky, ale i samotné uspořádání prostoru, vůně jednotlivých místností, ticho či ruch domova. To všechno pro mě mělo duši, kterou jsem ráda objevovala.

O mnoho let později jsem si začala uvědomovat, že to byla (a stále je) má cesta, jak se k lidem přiblížit. Jak se dostat do míst, která možná nebyla určena ke sdílení, nebo která nebyla snadno viditelná jiným způsobem. Skrze prostředí, ve kterém člověk žil, jsem mohla lépe vnímat, jaký je. Jaké je jeho místo, kde se může nadechnout. Co je pro něj důležité natolik, že se tím obklopuje.

Když jsem tyto vjemy spojila s tím, jak mi ve společnosti druhého člověka je, začal se přede mnou vynořovat v širší a plastičtější perspektivě. Viděla jsem ho barevněji. Dnes už nerozlišuji, co z toho byly mé dětské projekce, fantazie nebo snaha porozumět světu, a co odpovídalo tehdejší realitě. A možná na tom ani nezáleží. Důležité je pro mě to, že vzpomínky na návštěvy ve mně zůstaly živé. Některé vzpomínky máme dobře uložené na svých interních cloudech. Samy se občas ozvou obrazem, náladou nebo vůní.

Když dnes sedím ve svém terapeutickém křesle a rozhlížím se po pracovně, přistihuji se při podobném druhu zvědavosti. Přemýšlím, co všechno tento prostor vypovídá o mně. Co asi vidí klient muž a co klientka žena? Co vidí ten, kdo přichází poprvé, a co ten, kdo přichází po desáté? Občas u sebe při těchto představách zaznamenám jemné chvění. Zdá se mi, že náš prostor je jednou z hranic kontaktu se světem. Hranicí, která nás odděluje a zároveň spojuje. Místem, kde se setkává naše vnitřní uspořádání s okolním světem. A také místem, na kterém se můžeme – nebo nemusíme – potkat s druhým člověkem.

Představuji si, že o tuto hranici pečujeme po celý život. V různých vývojových i životních obdobích ji přetváříme tak, aby nás chránila a aby v ní bylo možné existovat. Odráží se v ní naše aktuální psychické i fyzické rozpoložení. To, kolik máme energie, bezpečí, otevřenosti. I to, koho si na tuto hranici zveme a komu zůstává nepřístupná.

Ráda sleduji svou přípravu na klienty. Uvědomuji si, že bývá pokaždé trochu jiná – nejen člověk od člověka, ale i sezení od sezení. Většinou jde o drobnosti, sotva postřehnutelné. Třeba u některých klientů cítím potřebu mít v pracovně více uklizeno. Jako bych si tím pro sebe připravovala zázemí, ve kterém nic nebude narušovat mou pozornost. U jiných je pro mě důležité, abych před jejich příchodem uvařila čaj. Někdy je to způsob, jakým otevřu dveře, jindy slova, která mě spontánně napadnou – a která se později ukážou jako související s tématem, s nímž klient přichází.

A právě tady vznikají momenty kontaktu. Nejen fyzického, ale i mentálního a emočního. Momenty, kdy se na hranici mezi námi něco objeví, něco se pohne, nebo naopak zůstane zadržené.

Čím dál častěji si také kladu otázku, co se děje ve mně, když ke mně klient přichází. Co vidí oči, je jedna rovina. Pro mě je však zásadní, kde se v přítomnosti konkrétního člověka potkávám sama se sebou. Co je ve mně dostupné, co zůstává v pozadí pole, a jak z tohoto místa vstupuji do setkání.

Možná je kontakt méně o tom, co si o sobě navzájem říkáme, a více o tom, kde se právě nacházíme. V jakém těle. V jakém prostoru. V jakém vnitřním naladění. Kontakt se rodí na hranici – tam, kde se setkáváme se sebou a zároveň s druhým. Někdy je tato hranice pevná, jindy propustná. Někdy o ni pečujeme, jindy si jí sotva všímáme. A přesto se na ní neustále něco děje – nebo se naopak život vytrácí. To tehdy, když se z naší hranice stane zeď.